13. kapitola - Za svitu měsíce

7. března 2015 v 16:12 | Illandris |  Čarovné hvozdy
Čarovné hvozdy
Nečekaně brzo další kapitola ke hvozdům. Teď by jich pár mělo odsýpat rychleji než před tím, kdy jsem zveřejňovala jednu zhruba za půl roku. V téhle kapitole se neděje nic tak závratného, spíš se tak připravuje půda pro kapitoly další. Ty už budou co se týče zvratů o něco lepší:) Hlavně abych s tou aktivitou neusnula na vavřínech:)






Díky Lissině umění se začala Willova rána na noze hojit mnohem rychleji a jemu se tak chodilo čím dál tím lépe. Netrvalo dlouho a konečně došli k poslednímu masívu Zelených hor. Pod ním se rozkládalo široké zalesněné údolí a za ním se už tyčily ostré vrcholky Salerských hor, které na ty Zelené navazovaly. Některé vrcholky byly tak vysoké, že je halil příkrov mraků.


"No…" protáhla Liss a přerušila tak dlouhé ticho, které nastalo hned potom, co se na obzoru vylouply Salerské hory. Will na ně shlížel s respektem. Ještě nikdy totiž nebyl v jejich nitru, když tedy nepočítal časté cesty skrz průsmyk. "Asi by bylo dobré nasbírat si do zásoby pár kousků dřeva. Nejsem si totiž jistá, jestli ho v horách bude dostatek."

"To je dobrý nápad," přitakal hned Will. "Budeme potřebovat hlavně dřevo na podpal. To se nám i lépe ponese." Jak bylo známo, na rozdíl od zalesněných Zelených hor, byly ty Salerské poněkud chudé na vysoké dřeviny. Daly se zde nalézt jen nízké keře a horské kleče.



"No jasně," odfrkla si Nyna. "Proč s sebou do hor nepotáhneme rovnou celej strom?"

"Jestli tě napadá něco lepšího, tak sem s tím," zavrčel na ni Will. Byla sice pravda, že už toho nesli dost, ale on nechtěl riskovat to, že nebudou mít čím rozdělat oheň. Syrové maso nebylo zrovna nejchutnější.

Nyna si povzdechla. "No dobře, tak si teda napakujeme torny větvema, aby byli všichni spokojený." Will na to radši nic neřekl a spolu s Liss začal pomalu sestupovat do údolí.

Celou cestu lesem se Will Liss vyptával na všechno možné, co se týkalo jejího života. Shledával ji velice zajímavou osobu a chtěl o ní vědět všechno. Liss mu poměrně ochotně odpovídala, což se s Nynou vůbec nedalo srovnávat. Když si Will s Liss povídali, ona se do hovoru nezapojovala. Kráčela pár kroků za nimi a tvářila se nasupeně.

"Takže ty teď žiješ tady a okrádáš obchodníky, kteří sem občas zabloudí?" ujišťoval se Will, zatímco tenkým kouskem plátna svazoval chvojí do otýpky, aby se mu tak lépe vešlo do torny.

"Ano. Ve skalách mám malý úkryt, kde přespávám. Když se mi ale podaří ukrást něco cenného, hned to ve městě zpeněžím, pronajmu si pokoj v hostinci a chvíli si žiju jako královna. A to si piš, že obchodníci převážejí cenné věci dost často."

"Tak to jsi na tom pomalu lépe než my. Já už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy ležel v pořádné posteli," poznamenal Will a s jistou lítostí vzpomínal na svou krásnou, měkkou postel v Mirienu. Jestlipak si v ní ještě někdy poleží?

"Umím si představit. Masivní postel z ebenového dřeva, pokrývky z pravého hedvábí… Na to si princ potrpí, že?" rýpla si Nyna, která se najednou záhadně objevila před nimi. Will si všiml, že od té doby, kdy se k nim přidala Liss, si Nyna své posměšky víceméně nechávala pro sebe. Zdálo se však, že se teď dostala opět do ráže.

"To víš. Naše země se topí v dluzích, ale my si stejnak dopřáváme ten největší luxus," procedil Will skrz zuby a zamračil se. Už ho nebavilo neustále odrážet takovéto útoky. Z toho, co právě slyšel, žila i Liss ve větším luxusu než on s otcem v Mirienu.

"Já si nestěžuju," pokračovala Liss v předchozí konverzaci, jako by se nic nestalo. "I když doma to bylo pochopitelně lepší."

Will se té zmínky o domově hned chytil, protože celá ta záležitost ze Severní zemí ho nesmírně zajímala. "A doma jsi žila jak?" vyptával se.

"V sirotčinci," řekla stručně. "Rodiče jsem nikdy nepoznala, ale i tak jsem měla hezký život. I děti ze sirotčince se mohli učit nejrůznějším řemeslům. Já si vybrala léčitelství, jak víte."

"Muselo být těžké vyrůstat bez rodičů," uznal Will a pohlédl na Liss s jistou dávkou soucitu.

"To je toho," vložila se do toho Nyna. "Já vyrůstala s tyranským otcem a věřte mi, že bych místo toho mnohem radši žila v nějakým sirotčinci."

"O tom pochybuju," utrousil Will. Nikdy žádný sirotčinec nenavštívil, ale většina z nich měla hodně špatnou pověst. Slyšel, že v nich děti bijí, týrají a nutí je dělat ty nejhorší práce. To by si Nyna moc nepomohla.

"Nevím, jak je to u vás, ale u nás jsou to docela pěkná místa. O všechny děti je dobře postaráno, mají co jíst, s kým si hrát…"

"A pak z nich vyrostou zloději, že?" Nyna povytáhla obočí a ušklíbla se.

"Zatímco z tebe zlodějka není," rýpnul si do ní zase Will. "Nebo se možná pletu. Za co že tě to v Sairisu uvěznili? Za krádež v královské spíži?"

"Měla jsem hlad, to přeci není žádný zločin," bránila se Nyna. "Navíc, králi Heroldovi by to jídlo stejně nechybělo. Má ho dostatek."

"Samozřejmě." Will nad tím jen mávnul rukou, načež do své torny vhodil již hotovou otýpku. Poté se dal do sbírání dalšího chvojí, tentokrát už radši mlčky. Pro dnešek už měl těch slovních přestřelek dost.

Poté, co přešli lesnaté údolí, se vnořili do skalnatého labyrintu Salerských hor. Will byl zpočátku hodně obezřetný, ale po nějaké době jeho odvěký strach z hor pomalu ustupoval. Hory se zatím tvářily jako jakékoli jiné hory - nedělo se vůbec nic neobvyklého a cesta byla naprosto bez problémů. Will už skoro začínal být přesvědčený o tom, že všechny ty děsivé historky o tomto místě byly jen báchorky.

"Tohle nevypadá moc dobře," prohlásila náhle Liss a prstem ukázala směrem k vysokým vrcholkům. Will s Nynou okamžitě pohlédli stejným směrem a doslova se jim zatajil dech. To, co před chvílí vypadalo jako neškodné obláčky, se najednou změnilo v mohutné, skoro až černé chuchvalce, nepochybně plné vody. Vypadalo to na pořádnou bouřku.

"Co budeme dělat?" ptal se Will s jistými obavami v hlase. V okolí totiž neviděl žádné místo, kde by se mohli schovat.

"Prostě zrychlíme a budeme doufat, že po cestě narazíme na nějaký převis nebo jeskyni," odpověděla Liss a musela trochu zvýšit hlas, protože s přicházející bouří se samozřejmě zvedl i prudký vítr.

Po celou dobu se Willův zrak upíral na rychle se blížící mračna. Každou chvilku se na obzoru zablesklo, z čehož bylo jasné, že se ženou do pořádné šlamastyky.

Když překonávali úbočí hory, ohlédl se Will za sebe. V dálce zahlédl údolí a také vyčnívající skaliska Zelených hor. Chtěl se otočit zase zpátky, ale něco upoutalo jeho pozornost. Na jednom z vrcholků zaznamenal nějaký pohyb, a když přimhouřil oči, aby dohlédl o něco dál, zjistil, že to je nepochybně Liam se svými vojáky.

"To je vážně skvělé," zařval tak, aby ho dívky slyšely. "Před námi je hotové peklo a za námi Liam. Nevím, co je lepší."

"Liam určitě ne," podotkla Nyna a dlaněmi si zakryla tváře před ostrými nápory větru.

"No… nevím," řekl Will pochybovačně. "Nechápu, jak nás zase našli. Nejdeme přeci pořád za nosem, snažíme se je mást, ne?"

"Mají stopaře," řekla Liss stručně.

Will se podivil. "Jako psa? Nevšiml jsem si ho."

Liss zavrtěla hlavou. Její krátký účes měl teď nespornou výhodu. Will měl vlasy dlouhé po ramena, takže mu je vítr neustále foukal do obličeje a on sotva viděl na cestu. Liss takový problém pochopitelně neměla. "Psa ne. Je to hraničář, strážce hraničních oblastí," vysvětlovala. "Pokud vím, u nás žádní nejsou. Tenhle zřejmě přicestoval z Východního kontinentu."

Will jen přikývl. Tady hraničářů nebylo třeba, ale kontinent, který se rozkládal na východě, byl obrovský a nacházelo se na něm mnoho království. Will tam nikdy nebyl, ale doma v Mirienu vídával jejich obchodní lodě.

"Jak to vůbec víš?" zajímala se Nyna a měřila si Liss podezřívavým pohledem.

"Nějakou dobu jsem je sledovala. Ten muž je ve stopování vážně pozoruhodný."

"Jak to, že nevyslídil i tebe?" rýpla si Nyna.

Liss se uchechtla. "Protože mě nehledal, byl naladěný na vás."

"Tak to máme opravdu štěstí." Nyna si odfrkla, v ten moment se jim však zablesklo přímo nad hlavou a z nebe se spustil prudký déšť.

"To ne!" vyjekl Will a zoufale si snažil chránit hlavu svou tornou, to ale bylo naprosto zbytečné. Během vteřiny byl promočený až na kost.

"Rychle! Musíme si najít nějaký úkryt než nás to úplně rozmočí," zvolala Liss a navzdory příkrému kopci se rozeběhla.

Všichni tři se šplhali po strmých skaliskách pořád dál a dál, ale vhodné místo k přečkání toho lijáku stále nemohli najít. Těžké kapky deště se nemilosrdně vpíjely do všech záhybů Willova oblečení, rozstřikovaly se mu o obličej tak, že skoro neviděl na krok, a doslova mu přilepily vlasy ke tváři. Chlapec přes ty samé provazce vody vlastně ani pořádně nevěděl, kam běží. Jediné, co dokázal vnímat, byla Liss před ním a Nyna za ním.

Když už si pomalu začínal myslet, že ho déšť snad rozpustí, Liss se náhle zastavila. Will si toho všiml až na poslední chvíli, takže do ní vrazil. Liss se trochu zakymácela, nicméně se jí podařilo udržet balanc.

"Myslím, že tady by se dalo schovat!" zařvala, aby přehlušila zvuky, které vydával liják. Will přimhouřil oči a udělal si před nimi z rukou jakousi stříšku, aby přes déšť dohlédl k místu, na které Liss ukazovala. V nejasných obrysech spatřil puklinu ve skále, do níž by se s trochou štěstí mohli všichni vtěsnat.

Neváhali tedy ani minutu a ihned zamířili k té skrýši. Will nejprve počkal, až dovnitř vlezou dívky, a pak do malé jeskyně vstoupil sám. Ukázalo se, že místa tu bylo akorát, aby se tu mohli pohodlně složit i se všemi věcmi.

"Konečně," oddechl si Will a svlékl si úplně promočenou koženou kazajku. "To bylo peklo." Začal kazajku ždímat, načež ji položil na kamennou římsu, která vyčnívala ze skalní stěny. Totéž zopakoval i s košilí, u které to ale stejně nemělo smysl, protože už byla beztak úplně roztrhaná od doby, kdy s Jaylenem ošetřovali Nynino zranění.

"Ale vidět tě, jak ze sebe odhazuješ oblečení, je taky jistej druh pekla," utrousila Nyna na jeho poznámku a sama si také sundala kazajku. Tím ale skončila.

"Zřejmě jsi asi nic takového nikdy neviděla, když tě to rozrušuje," oplatil jí Will stejnou mincí. Přeci kvůli jejím rýpavým řečem nebude sedět v promočeném oblečení.

"Nerozrušuje mě to, jenom se nepotřebuju dívat zrovna na tebe," ohradila se Nyna.

"Tak se nedívej, nikdo tě k tomu nenutí," zavrtěl hlavou Will, přičemž se dal do vybalování své torny. Všechny věci, které tam měl, byly navlhlé. Během své práce hodil očkem na Liss a povšiml si, že obracela oči v sloup a něco si pro sebe mumlala, zatímco se také snažila zachránit mokré věci ze svého tlumoku. Asi nebyla nadšená z toho, že už na sebe Will s Nynou opět štěkají.

"Stejně nám tu nic neuschne. Je tu sice sucho, ale stěny jsou nasáklé vodou. A nemůžeme ani rozdělat oheň," prohlásila nakonec Liss, aniž by se slovem zmínila o té roztržce mezi Willem a Nynou. Zřejmě už si zvykla, že to bylo na denním pořádku.

"To máš pravdu," souhlasil s ní Will. "Musíme počkat, až se to přežene, a věci si pak holt dosušíme potom." Will zrovna ohmatal svou deku, která se zdála být zvlhlá jen trochu. S Nynou měli kožené torny, které přeci jen nepropustily úplně všechnu vodu. To Liss na tom byla hůř. Její tlumok byl plátěný.

"Nechceš si půjčit moji deku?" zeptal se Will Liss. "Můžeš si sundat to mokré oblečení a zabalit se do ní, trochu tě zahřeje."

Nato si Nyna odfrkla. "Ale, koukám, že princ je galantní za všech okolností, co?"

"Jistě, tak mě vychovali. Tebe asi vychovávala smečka divokých vlků, když se ti tohle zdá směšné," uzemnil ji Will, ale nakonec nad tím mávl rukou a podal přikrývku Liss. Ta vděčně poděkovala, načež se k ní Will otočil zády, aby se mohla v klidu převléct.

"Spíš než vlci to bylo hejno žraloků," zamumlala si Nyna pro sebe. Poté se ale připojila k Liss, jelikož její přikrývka byla také relativně suchá.

Will od dívek poodstoupil až ke vchodu do jeskyně a mrzutě sledoval dění venku. Déšť stále neustával a navíc se ještě setmělo. Tohle pro ně znamenalo obrovské zdržení. Každá minuta navíc ztenčovala jejich náskok před Liamem a každý den navíc mohl způsobit, že nestihnou Willova otce varovat včas.

Po skromné večeři, která obsahovala zbytky z předchozího dne, se Will nabídl, že si vezme první hlídku, aby se dívky mohly trochu prospat. Nebyl sice ještě čas na spánek, ale venku už byla tma, a když stále ještě pršelo, nedalo se dělat nic moc jiného. Will s Nynou by se beztak zase pohádali, a když ne zrovna oni dva, tak třeba Nyna s Liss, které se mezi sebou také občas haštěřily.

Will se usadil na zemi hned u východu z jeskyně a objal se rukama. Bez košile a kazajky mu byla pěkná zima, tak se snažil zahřát se alespoň takhle. Pomohlo to jenom málo, ale musel to prostě vydržet. Nebyl žádná padavka, navíc nechtěl, aby měla Nyna další důvod si z něj utahovat.

Dívky zakrátko usnuly a nechaly tak Willa samotného. Chlapec se na hlídce dost nudil, protože zírání do nekonečného deště ho po nějaké době omrzelo. Po chvilce si ale našel jinou zábavu - snažil se chytat do pusy kapky, které odkapávaly z okraje stropu jeskyně. Zezačátku mu to moc nešlo, postupně se ale čím dál víc zlepšoval. Když déšť začal konečně polevovat, dokázal polapit skoro každou kapku.

Asi tak za hodinu od chvíle, kdy déšť začal ustávat, přestal úplně. Tmavé mraky se rozestoupily a zpoza nich vykoukl zářivý měsíc. Okamžitě osvítil celé okolí jeskyně a kousek jeho svitu pronikl i dovnitř. Will odtamtud zaslechl tiché zasténání, po kterém se ozvaly šouravé kroky. Will se za jejich zvukem ohlédl a spatřil Nynu, jejíž spánek nebyl zřejmě tak tvrdý, tím pádem ji svit měsíce probudil.

"Už přestalo pršet?" zašeptala svou otázku, aby nevzbudila Liss, a došla až k Willovi. Ten od ní ihned odtrhl svůj pohled, aby si dívka nemyslela, že ji okukuje. Nemohl si totiž nevšimnout, že měla Nyna kolem sebe obmotanou jen svou přikrývku a jinak už nic.

"Ano, doufejme, že to takhle vydrží," blábolil Will a upřeně sledoval zářící měsíc. I když Nynu ta přikrývka zakrývala dostatečně, měla odhalená ramena, což nebylo něco, co by vídal každý den. I přes ty neustálé roztržky, které mezi sebou měli, si Will musel přiznat, že je Nyna velice hezká dívka.

"Měli bychom vyrazit co nejdřív, jinak přijdeme o náskok. Liam je pořád za námi," prohlásila a obešla Willa, aby se dostala z jeskyně ven. Jeho podivného chování si naštěstí nevšimla.

Will sledoval, jak se Nyna zasněně zahleděla do měsíčního svitu a její postava se tak celá rozzářila. To však nebylo to jediné, co se rozzářilo. Nyna sice stála k Willovi zády, i tak si ale nemohl nevšimnout nepřirozeného světla, které vycházelo odněkud z její hrudi.

"Co je to?" zvolal a v momentě k Nyně přiskočil. Ta se k němu otočila s nechápavým výrazem ve tváři, ale Will zareagoval rychle. Sáhl po kožené šňůrce, kterou Nyna nosila kolem krku. Nikdy však neviděl, co je na jejím konci, protože ji Nyna schovávala pod košilí.

Teď šňůrku vytáhl zpod pokrývky a na jejím konci objevil přivázanou malou, skleněnou lahvičku s drobnými tyrkysovými kamínky.

"Kde jsi to vzala?" zeptal se šokovaně. Těmto kamínkům se říkalo měsíční kameny, protože se v měsíčním světle vždy neuvěřitelně rozzářily. Byly dost vzácné a dovolit si je mohl jen málokdo. I jeden jediný přišel na hotové jmění a co potom celá lahvička?

"Dostala jsem je od jednoho starého přítele," řekla Nyna úsečně a vytrhla přívěsek z Willových rukou. Schovala ho opět pod přikrývku, avšak jeho záře byla stejně patrná i přes ni.

"Od koho? A kde k nim přišel?" Will z toho byl úplně konsternovaný. Nikdy v životě neviděl tolik měsíčních kamenů pohromadě.

"Prostě jeden starý přítel. Říkal, že jde o rodinné dědictví, ale nevím, kde k tomu jeho rodina přišla." Nyna to na Willa skoro vyštěkla. Asi neměla moc velkou radost z toho, že Will její tajemství odhalil. Proto nosila přívěsek schovaný tak, aby ho nikdo neviděl. Kdyby na to ostatní lidé přišli, zcela jistě by Nyně utrhali ruce.

"A nemohl by ten přítel nějak zjistit, jestli jeho rodina neobjevila nějaké naleziště?" Nalezišť totiž bylo málo, proto byly kameny tak drahé. Vždy, když se objevilo nějaké nové, všichni se o něho doslova rvali. Na každém nalezišti se však nacházelo jen pár kamínků. A i kdyby se rozkopalo všechno v okruhu několika mil, nic víc by nikdo nenašel. Zdroj se rychle vyčerpal a nezbývalo nic jiného, než hledat nový.

Nyna na Willa pohlédla skoro až s odporem. "To těžko, protože už nežije. A ani nikdo jiný z jeho rodiny, proto mi tu lahvičku dal." Poslední slova Nyna doslova vyprskla, načež se otočila a rozeběhla se někam do stínů, které vrhaly skály. Hlavně pryč z měsíčního světla, aby její přívěsek přestal zářit.

Will na ni zůstal zírat s pusou dokořán. Opět nechtěně narazil na něco, co Nynu úplně rozhodilo. Ale jak mohl vědět, o čem nemá mluvit, když mu Nyna o sobě skoro nic neřekla? Každopádně ten přítel, o kterém mluvila, pro ni asi hodně znamenal, když ji zmínka o něm tak sebrala. O koho šlo? O nějakou její dávnou lásku? Nebo opravdu jen o dobrého přítele? Ať už to ale bylo jak chtělo, Will nepředpokládal, že by mu o tom dívka někdy pověděla.

 


Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 11. března 2015 v 18:03 | Reagovat

ty puberťáci :D hezky se štěkaj, ale už to začíná bejt trochu moc...
a ten stopař musí bejt fakt největší king mezi stopařema, chudák, stopovat dva (tři) malý šmejdy, chytat zajdu by se mu určiě vyplatilo víc a nemusel by ho svou společností oblažovat určitě hrozně příjemnej Liamek :D
na další kapitolu už se jako vždycky třesu 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama