9. kapitola - Zděšení

3. prosince 2010 v 19:52 | Illandris |  Druhá strana mince
Tak jsem tu po kratší odmlce s další kapitolou. Tentokrát se nebudu nějak moc rozepisovat, protože za chvíli musím odejít a nestíhám. Ke kapitole jen krátce. Podle mě není nejhorší, i když jsem ji měla napsanou nějak podezřele rychle. Konečně jsem se dostala i k nějakému tomu náznaku děje:D






V sobotu jsem jako obvykle strávila celé dopoledne v bistru, kde byl ještě ke všemu mimořádný nával. Od rána jsem se tedy vůbec nezastavila, takže bylo jasné, že už se na mě pomalu začínala projevovat únava. Na to, že jsem večer měla jít na tu akci, kam mě pozvala Samantha, jsem se cítila dost unavená a nebyla jsem si vůbec jistá, zda to zvládnu. Nerada bych tam někde usnula, to by byla zase další ostuda.
"Mayo, odnes, prosím, ty dva sendviče na dvojku, nestíhám," poprosila mě Linda a já bez řečí vzala tác s již zmiňovaným jídlem a rychle s ním odběhla k netrpělivým zákazníkům. Na nějaké protesty dnes nebyl čas.
Když jsem byla zase zpátky u pultu, čekala tam na mě objednávka několika latté. Někdo se nejspíš vůbec neobtěžoval s nějakou přípravou a rovnou to strčil mě. Jaká spravedlnost!
S povzdechnutím jsem odběhla zapnout kávovar a připravit vše potřebné, protože mi nic jiného nezbývalo. Ze všech zaměstnanců jsem tu byla nejkratší dobu, a tak si někteří mysleli, že je snad mou povinností dělat práci ještě za někoho jiného. Ne, že bych to tu neměla ráda, ale tohle už bylo příliš.
Sehnula jsem se ke skříňce pod pultem, kde se nacházely příbory a popadla trojici dlouhých lžiček. S námahou jsem se napřímila, ale provedla to tak nešťastně, že jsem se praštila do hlavy o desku stolu.
"Au!" zaúpěla jsem a promnula si postižené místo. Téměř současně jsem však také zaslechla zvuk tříštícího se skla a nějaké tekutiny, která začala odkapávat na zem.
"Do háje, to mi tak ještě scházelo," zaklela jsem a podívala se na tu spoušť. Při úderu do pultu se mi nějakým způsobem podařilo rozbít jednu ze sklenic s ledovým čajem, které už byly připraveny k roznášce. Rychle jsem popadla hadr a snažila se to utřít dřív, než na to přijde Daphne. Dřepla jsem si na zem a začala nejdříve vytírat podlahu, protože jinak by na ní někdo uklouzl. Odhrnula jsem si vlasy z čela a litovala, že jsem si nevzala nějakou sponku. I když jsem měla culík, některé neposedné kadeře z něho pořád vypadávaly a tvořily mi před obličejem hustý závoj, skrz který jsem na svou práci ani pořádně neviděla.
"Koukám, že tu máš na pilno," ozval se odněkud pobavený hlas a já jen nerada vzhlédla. Přede mnou stál Patrick a tvářil se, že se mojí dřinou doslova baví. "Nevěděl jsem, že tu pracuješ."
"Tak už to víš. A jen si posluž. Zasměj se cizímu neštěstí," utrhla jsem se na něj, protože jeho posměšný úšklebek v obličeji mě vytáčel.
"Tak promiň. Chtěl jsem si objednat."
"Nemáme!" odsekla jsem a přitáhla si k sobě plastový kýbl, do kterého jsem následně vyždímala mokrý hadr.
"Jak to můžeš vědět, když jsem ještě nic neřekl?" ptal se Patrick a zjevně si myslel, že jen tak žertuju. Ale já to myslela vážně. Neměla jsem totiž čas ani náladu s ním vtipkovat. Navíc jsem ještě pořád byla naštvaná kvůli tomu, jak mě tohle úterý odbyl.
"Mám šestej smysl," odpověděla jsem kousavě a samozřejmě nezapomněla na ironický podtón. Zvedla jsem se z podlahy a zaměřila se na otírání desky stolu, za což jsem byla moc vděčná. Bylo mi totiž trapné před Patrickem klečet na podlaze.
"Ne vážně, chtěl bych dva těstovinový saláty. A kdybys mi to mohla zabalit s sebou," začal diktovat, ale já si ho nevšímala. Místo toho jsem sesunula všechny střepy ze stolu do kýblu a šla ke kohoutku namočit hadr.
"Haló, máš tu zákazníka," připomněl mi, když jsem se zase vrátila. Jeho objednávku jsem samozřejmě zaregistrovala, ale neměla jsem čas ji vyřídit.
"Daphne, vzala bys to za mě?" houkla jsem na ni, když kolem procházela s prázdnými talíři. Hlavou jsem kývla směrem k Patrickovi a Daphne jen přikývla a hned se k němu přitočila.

"Proč na tebe ten Sanders pořád tak divně zíral?" zeptala se Daphne poté, co Patrick se svým objednaným jídlem konečně odešel.
"Protože si myslí, že jsem cvok," odfrkla jsem si a dál se věnovala přípravě nového nápoje, který jsem před tím tak nešikovně rozlila.
"Tomu nerozumím."
"Je to kvůli," odmlčela jsem se a přemýšlela, jak jí to vysvětlím. Nějaké detaily se mi opravdu rozebírat nechtěly, "jistým nepříjemnostem, který se mi přihodily." Daphne nechápavě zakroutila hlavou, ale naštěstí už to nechala být. Určitě věděla, že bych jí k tomu nic dalšího neřekla. Už tak to vědělo dost lidí.

* * *

V pět hodin už jsme s Laurou a Dot postávaly u vchodových dveří Sandersových a dohadovaly se, kdo zazvoní. Nakonec Dot obrátila oči v sloup a zmáčkla zvonek, který byl napravo ode dveří. Za malou chvilku už na prahu stála Samantha s úsměvem na rtech, plna očekávání.
"Ahoj, pojďte dál," vyzvala nás a dveře za námi zabouchla. Ukázala nám, kudy se jde do bazénu, načež s omluvou odběhla do kuchyně.
Zamířily jsme tedy po schodech dolů a já se jen modlila, aby to nebylo v nějakém uzavřeném sklepení. Ne, že bych nějak obzvlášť trpěla klaustrofobií, ale v prostorách bez oken jsem se necítila zrovna nejlépe.
Bazén však nakonec ve sklepě vůbec nebyl. Nevšimla jsem si totiž, že dům Sandersových nestojí tak úplně na rovině, ale na jakési menší stráni. Celá spodní místnost totiž vůbec stísněná nebyla. Prosvětlovalo ji velké francouzské okno vedoucí do zahrady s dlážděnou terasou. Zahlédla jsem tam dřevěný zahradní stolek, na kterém už byly připraveny pestrobarevné drinky.
"Chtěla bych vám ještě někoho představit," řekla Samantha, když za námi po chvilce dorazila dolů, v doprovodu dvou dívek. "Tohle jsou Lisa a Amy." Kývla na obě drobné blondýnky, které si byly nesmírně podobné, i když zjevně vůbec příbuzné nebyly.
Všichni jsme se navzájem představily a já si v duchu říkala, že Sam nelhala o tom, že to bude jen malá akce. Trochu jsem se bála, že tu bude stejný virvál jako minulý týden.
"Mayo, nechala jsem ti tamhle v šatně ty plavky," řekla Sam a ukázala na dveře na druhém konci místnosti. "Doufám, že ti budou."
"Díky moc." Usmála jsem se na ní a zamířila do šatny. V duchu jsem se jen modlila, aby nebyly moc extravagantní, protože to bych se asi propadla studem.
Plavky ležely hned u vchodu na jedné ze tří židlí, které tu byly. Hned se mi ulevilo, když jsem zjistila, že jsou docela obyčejné a v žádné svítivé barvě. Byly tmavě modré, což byla má oblíbená.

Když už jsem byla kompletně oblečená, podívala jsem se na svůj odraz v širokém zrcadle. Sam se obdivuhodně dobře trefila do velikosti. Vše sedělo perfektně, nikde se nic nezařezávalo ani neplandalo. Zamlaskala jsem jen nad svým břichem. Přišlo mi, že je nějaké větší než bývalo. Dávala jsem to za vinu tomu, že jsem tady začala mnohem víc jíst. V Londýně jsem se pořád kvůli všemu stresovala a neměla jsem tak moc chuť k jídlu. Tady jsem však byla mnohem víc uvolněná a můj apetit se tím rekordně zvýšil.
Pro jistotu jsem si tedy na sebe vzala ještě tričko, abych to zamaskovala, a potom vyšla ven. Jakmile jsem ale spatřila celé dění před sebou, poklesla mi čelist údivem. Když jsem se převlékala, musela jsem se asi příliš věnovat své postavě, protože to bych jinak nemohla přeslechnout výkřiky, které se ozývaly z vody. Všechny holky už se totiž koupaly a zdálo se, že rozehrály hru na to, kdo koho první utopí. Viděla jsem Sam a její kamarádku Amy, jak společně drží Dot pod vodou a smějí se na celé kolo.
Mě to ovšem moc jako zábava nepřišlo, mohlo se jim přeci něco stát. Raději jsem opatrně obešla bazén kolem dokola, aby si mě nevšimly, a z bezpečné vzdálenosti jejich počínání sledovala.
"Sam, děje se tu něco?" ozval se za mnou lehce rozhozený hlas a já se ani nemusela otáčet, abych zjistila, kdo to je. Patrick přišel blíž a nevěřícně se na mě podíval.
"Ty jsi tu taky? Myslel jsem, že tahle zábava ti nic neříká?" Rukou mávl směrem, kde ještě stále probíhala bitva.
"Jak ty můžeš vědět, co mě baví?" divila jsem se, ale v duchu s ním souhlasila. Nebyla jsem zrovna obdivovatelka takových zápasů. Patrick se jen ušklíbl a prohlédl si mě od hlavy až k patě. Nakonec ale stočil svůj pohled na holky. Byla jsem opravdu ráda, že jsem si před tím přes plavky přetáhla to tričko, jinak bych se asi zase začala červenat.
"Sam!" zařval tak, aby byl přes tu vřavu slyšet. Ve vodě před námi se okamžitě přestalo bojovat a holky najednou upínaly své pohledy na nově příchozího. Postřehla jsem, že se všechny snaží potopit se do vody až po krk. Musela jsem se tomu zasmát.
"Omlouvám se za ten vpád, ale myslel jsem, že tu probíhá druhá světová," bránil se Patrick a Samantha pokývala hlavou.
"Něco takovýho," přitakala a odhrnula si své mokré vlasy z obličeje.
"Chtěl jsem ti jenom říct, že musím jít pryč. Kdyby mě někdo sháněl, tak si něco vymysli." Významně na ni kývnul, jako kdyby to snad bylo něco, co bylo smrtelně důležité. Sam na něho jen mrkla a Patrick se otočil k odchodu.
"Proč se k nám nepřidáš, Mayo?" zeptala se mě Sam vzápětí a já jen pokrčila rameny. Než jsem však stačila něco říct, začala mi najednou ujíždět pevná půda pod nohama. V zádech jsem pocítila tlak, ale to už jsem jak široká tak dlouhá padala do studené vody. Ten idiot, Patrick, mě tam strčil.
Na okamžik jsem zahučela pod hladinu a v důsledku šoku z pádu jsem se trochu nalokala té odporné chlorované vody. Rychle jsem se vynořila a začala kašlat na celé kolo. Chtěla jsem Patrickovi vynadat, ale když jsem se vzpamatovala, byl ten darebák už pryč. Teprve potom jsem si však uvědomila, že na sobě vlastně mám to tričko, kvůli kterému jsem si před tím tak libovala.
"V čem půjdu domů?" zasténala jsem potichu, ale Sam to zaslechla, protože se hned nabídla, že mi půjčí nějaké náhradní. Vypadalo to, že celý zbytek dnešního dne strávím v cizích šatech.

Až na to první zaškobrtnutí ale nakonec večer probíhal mnohem lépe, než jsem čekala. Nějakou dobu jsme hrály něco na způsob vodního póla, což už naštěstí probíhalo bez jakýchkoli způsobů topení, a potom jsme seděly venku na terase a popíjely koktejly, které Sam připravila. Velice mě překvapilo, že venku nebylo vůbec chladno, přestože byl už skoro listopad. V Londýně něco takového vůbec nepřicházelo v úvahu, tam bychom musely sedět v péřových bundách.
Vadilo mi nakonec jen to, že nápoje od Sam obsahovaly hodně alkoholu, se kterým jsem na začátku měla problém. Avšak po menším přemlouvání jsem stejně neodmítla, a když už jsem toho v sobě měla víc, bylo mi to jedno.
"Mayo, co ty a kluci?" zeptala se najednou Lisa a já se málem polila svým mojitem, které jsem ucucávala. Všechny pohledy holek teď směřovaly ke mně.
"No…já," koktala jsem, protože jsem vůbec nevěděla, co bych jim měla říct. Nikdy jsem totiž žádného kluka neměla a nikdy jsem ani nebyla zamilovaná. "S nikým jsem ještě nechodila," řekla jsem nakonec a terasou to najednou zašumělo. Nejspíš to všem přišlo divné.
"To se ti nikdy nikdo nelíbil?" podivila se Dot a hleděla na mě s tázavým výrazem.
"Líbil se mi náš soused v Londýně. Měli jsme společnou cestu do školy a hodně si povídali, ale to bylo všechno," odpověděla jsem a doufala, že je alespoň trochu potěším.
"Ale ten je teď daleko," prohlásila Sam. "Tady se ti nikdo nelíbí?"
"Já nevím, asi ne," zamumlala jsem, ale popravdě jsem o tom ještě nepřemýšlela. V duchu jsem tedy začala procházet všechny tváře, které jsem ve škole alespoň letmo zahlédla. Nakonec jsem si uvědomila, a pořádně mě to zaskočilo, že na prvním místě pomyslného žebříčku figuroval Patrick. Jeho tmavé vlasy a modré oči, přesně takové, jaké měla Sam, ho rozhodně dělaly docela pohledným.
Ta představa mě však pořádně děsila, protože i přes jeho ucházející zevnějšek, jsem ho v oblibě vůbec neměla. Nesnášela jsem jeho chování, jeho vtípky nebo to, že se na mě pokaždé díval jako na magora, který utekl z léčebny. Začala jsem litovat, že Lisa tohle téma nakousla, protože mi tím zasela do hlavy pořádného brouka.

Po celý zbytek párty jsem byla zamlklá, i když jsem v sobě nějaký ten alkohol už měla. Pořád mi vrtalo hlavou, co to mělo znamenat. Nechápala jsem, jak se mi mohl někdo líbit, když jsem ho ve skutečnosti vůbec neměla ráda.
"Mayo, tak jdeš?" zavolala na mě Laura, když jsme se chystaly k odchodu. Kvůli tomu, co se přihodilo Tobymu, nikdo nechtěl jít domů sám, a tak jsme s Laurou a Dot chtěly jít společně.
"Už jdu," vyhrkla jsem a ještě naposledy zamávala Sam, která nás šla vyprovodit před dům.
Šly jsme mlčky spoře osvětlenými ulicemi a na Dot bylo vidět, že měla strach. Ani jsem se jí nedivila, protože ulice byly liduprázdné a navíc začal foukat nepříjemný vítr, který třásl korunami stromů. Byla to scéna jako z nějakého hororu, ještě tomu ale chyběl pořádný déšť.
"Musím si dojít na záchod, už to nevydržím," ozvala se do toho ticha Laura a začala se rozhlížet po nějakém příhodném křoví. V uličce nalevo od nás zrovna jedno takové, značně rozlehlé bylo, a tak jsme k němu hned zamířily.
"Ale pospěš si," zajíkla se Dot a bázlivě se objala kolem ramen. Laura se mezím ztratila ve tmě, takže jí vůbec nebylo vidět.
"Měla jsem zavolat mámě, aby mě vyzvedla," vyčítala si potichu Dot a nervózně při tom podupávala nohou. "Je tam nějak dlouho," řekla potom a chtěla Lauru popohnat. Už to ale nestihla. V tom samém okamžiku hluboké ticho prořízl hlasitý výkřik, ze kterého mi úplně zamrazilo. Bylo jasné, že hlas patřil Lauře.

 


Komentáře

1 gigi gigi | Web | 4. prosince 2010 v 11:16 | Reagovat

Zajímavé :) ta jejich akce byla fajn, Patrick je prostě chlap :D to jako nekomentuju :D ...konec opět super :) jsem zvědavá, co se jí stalo...hlavně,aby to přežila...jen tak dál :)

2 Nikarika Nikarika | Web | 4. prosince 2010 v 21:59 | Reagovat

Týjo! To je napínavé! Zajímá mě co se stalo Lauře!

3 Jeanne Jeanne | Web | 5. prosince 2010 v 0:03 | Reagovat

Teda, takhle to useknout, to je nemilosrdný! Doufám, že tu brzy bude další kapitola :) Tahle byla opět skvělá =)

4 Nikarika Nikarika | Web | 5. prosince 2010 v 20:28 | Reagovat

Tak mě napadlo. Moc se mi líbí tvý laye, zrovna bych nějaký potřebovala, protože je neumím, nechtěla by jsi mi taky nějaký udělat? Byla bych moc ráda.

5 Nikarika Nikarika | Web | 6. prosince 2010 v 21:21 | Reagovat

To by bylo super! :)

6 Nikarika Nikarika | Web | 7. prosince 2010 v 17:35 | Reagovat

Hned :D

7 Selenne L. Athi Selenne L. Athi | Web | 7. prosince 2010 v 21:20 | Reagovat

oh, oh, děkuji moc :D jsem ráda, že se tak líbí.. vysvětlení bude v další kapitolce ;)

8 Nikarika Nikarika | Web | 7. prosince 2010 v 22:23 | Reagovat

Nechám to na tobě :)

9 Nikarika Nikarika | Web | 8. prosince 2010 v 19:26 | Reagovat
10 Nikarika Nikarika | Web | 9. prosince 2010 v 18:37 | Reagovat

Dáš mi tvé icq? :)

11 Efíík* Efíík* | Web | 10. prosince 2010 v 20:39 | Reagovat

jé děkuju :)

12 Nat Nat | Web | 14. prosince 2010 v 17:16 | Reagovat

super kapitolka :) moc se mi libila...:) rychle dalsi..!!!:-) Rozhodně se už řěším jak se to celé vyvine... :)

13 *Green♥Charlotte* *Green♥Charlotte* | Web | 16. prosince 2010 v 16:48 | Reagovat

páni..musím si to přečíst od začátku..zní to lákavě..jinak píšeš úžasně..nechceš spřátelit??

14 Annie Annie | Web | 8. ledna 2011 v 21:08 | Reagovat

Hehehe! Jsem vážně šťastná, že nemusím čekat až přidáš na další kapitolu. Začíná se to pomalu rozjíždět...
Mám takový pocit, že Patrick bude ne nevinný monstrum.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama