23. kapitola- Byl to jen sen?

31. srpna 2009 v 21:55 | Illandris |  Tajemství života
Tajemství života
Je tu další kapitola k Tajemství života. Měla jsem ji nějak hrozně rychle napsanou, ale chvilku mi trvalo, než jsem se dokopala ke zveřejnění. Teď jsem nemocná, takže jsem si našla konečně trochu času. Kapitola je jinak docela krátká, ale jsem s ní celkem spokojená:)





ikonka

Joanne vyšla ven z domu do temné a tiché ulice. Několikrát se kolem sebe rozhlédla, a když zjistila, že v jejím okolí opravdu není nikdo, kdo by ji mohl vidět, přemístila se pryč.
Vynořila se přímo před malou, špinavě vyhlížející hospodou. Nad hlavou se jí houpala oprýskaná cedule s nápisem Děravý kotel.
Joanne si potichu povzdechla a pěstí zabušila na vchodové dveře. Bylo jí jasné, že majitel už dávno spí a lokál je zavřený, přesto zaklepala ještě jednou, tentokrát však o něco hlasitěji. Lepší místo, kde by mohla přespat ji totiž nenapadalo.
Po nějaké době se zpoza dveří začalo ozývat pomalé šourání, doprovázené tichými nadávkami. Potom se dveře se skřípotem otevřely a na prahu stál malý bezzubý muž se starodávnou svítilnou v ruce.
"Co chcete, slečno?" vyštěkl na Joanne a posvítil jí přímo do obličeje. "Víte vůbec, kolik je hodin?"
"Já se moc omlouvám, ale potřebovala bych nějaký pokoj, nemám kam jít," řekla sklíčeně Joanne a dala si ruku před oči. To světlo bylo dost nepříjemné.
"Jsou tři hodiny ráno, slečno. Počkejte až budeme mít otevřeno," zavrčel muž a chystal se Joanne zabouchnout dveře před nosem.
"Prosím, zaplatím vám víc," vyhrkla Joanne na poslední chvíli a muž se zarazil.
"Nabízíte mi snad úplatek?" zamračil se a měřil si ji zkoumavým pohledem. Joanne mu však neodpověděla, místo toho na něj jen hleděla s prosebným výrazem v obličeji.
"Tak dobře, pojďte dovnitř," prohlásil po chvilce. "Ale ty peníze navíc si nechte. Nechci, aby si o mě někdo myslel, že okrádám bezbranné dívky."
Joanne se nepatrně ušklíbla. Byla si jistá, že by toho chlapíka vyřídila i bez hůlky.
"Jste vůbec plnoletá?" zeptal se hospodský, když za Joanne s třísknutím zabouchl dveře.
"To jsem," odpověděla a rozzlobeně svraštila obočí. Z výrazu v mužově tváři bylo patrné, že jí příliš nevěřil.
"Dejme tomu," zamumlal a zamířil k dřevěnému schodišti, které bylo na konci místnosti.
"Tak pojďte za mnou. Ukážu vám váš pokoj," mávnul rukou směrem ke schodům a začal pomalu stoupat nahoru. Joanne se rychle vydala za ním.
"Mimochodem, jak se jmenujete?" vyptával se hospodský, když procházeli úzkou chodbou a míjeli několik dveří od jednotlivých pokojů.
"Joanne…," Joanne se zarazila. Svoje skutečné příjmení prozradit nechtěla. "…Blacková," dodala potom. Bylo to první příjmení, které ji napadlo.
"Blacková?" podivil se muž a ohlédl se, aby jí viděl do tváře. Joanne polilo horko. Bylo jí jasné, že nezvolila zrovna nejvhodnější příjmení, ani nevěděla, proč ji napadlo zrovna tohle.
"Hm, tak tady je váš pokoj, slečno." Hospodský se zastavil a otevřel dveře s číslem deset. Když kolem něj Joanne procházela, neustále si ji prohlížel zkoumavým pohledem.
"Zaplatíte mi zítra," zabručel, jen co Joanne vešla dovnitř, a odkráčel pryč. Cestou se za ní samozřejmě nezapomněl ohlédnout.
Joanne za sebou rychle zavřela dveře od pokoje a oddechla si. Konečně unikla pohledu toho zvědavého chlapa. Zdálo se jí, jako kdyby ji podezíral, že provedla něco špatného.

00ooooooo00ooooooo00

"Dlouho jsme se neviděli že?" ozval se tichý hlas odněkud z rohu pokoje a Joanne se napřímila. Párkrát zamrkala, aby si zvykla na tmu, a mžourala směrem, odkud hlas zaslechla.
Vtom ze stínu vykročila štíhlá, bledá postava a Joanne se zajíkla.
"To už bude potřetí," pomyslela si a zachvěla se.
"Máš strach?" zeptal se Adrian a nepatrně se pousmál. Joanne mu však neodpověděla.
Nevěděla, co má udělat. Jestli má utéct nebo jen zavřít oči a čekat. Nakonec se rozhodla pro tu druhou volbu, protože usoudila, že by se jí stejně uprchnout nepodařilo.
"Opravdu velice důvtipné," uchechtl se Adrian a rozhlédl se po pokoji. "Jsem překvapen, že jsi k odchodu ze školy vůbec našla odvahu. Jako kdybys tušila, co se dnes stane." Znovu se ledově zasmál a začal se k Joanne přibližovat. Dívka nevydala ani hlásku. Hleděla teď na upíra očima, plnýma strachu.
Adrian se k ní opatrně naklonil a Joanne cítila, že brzy vykřikne hrůzou. Po celém těle jí naskočila husí kůže.
"Buď klidná," zašeptal Adrian a přitiskl jí svá ústa na krk. To už Joanne nevydržela a začala křičet.


Probudila se celá zpocená a chvilku trvalo, než si uvědomila, že stále křičí.
Když se konečně uklidnila, rozhlédla se po se po celé místnosti. Oknem sem proudily chabé sluneční paprsky, takže už určitě muselo být ráno.
Joanne se posadila a prsty si promnula spánky. Z té noční můry ji pořádně třeštila hlava, ale byla to vůbec noční můra?
Opatrně si prohmatala krk, ale necítila žádné známky po kousnutí.
"Byl to jen sen?" ptala se v duchu sama sebe, takže si ani nevšimla, že v pokoji není sama.
"To bylo opravdu moc hezké přivítání."
Joanne leknutím nadskočila. Rozhlédla se kolem sebe, a když zjistila kdo ji tak vyděsil, vytřeštila oči.
Ve starém křesle napravo od její postele seděl Regulus. Tvářil se velice pobaveně a rukou si podpíral hlavu.
"Co tady děláš?" vyjekla Joanne a schovala se pod deku, protože na sobě měla jen své staré odrbané pyžamo.
"Čekal jsem cokoli, ale ten křik opravdu ne," ušklíbl se a předchozí otázku zcela ignoroval. Místo toho jen pobaveně sledoval, jak si Joanne kolem sebe omotává pokrývku.
"Nekřičela jsem kvůli tobě," vyštěkla Joanne rozzlobeně. "Ale jestli okamžitě nevypadneš, tak začnu!"
Regulus vstal z křesla a posadil se k Joanne na postel. Když si sedal, Joanne se nepatrně odtáhla a nepřestávala se na něj mračit.
"Můžeš mi laskavě říct, co tady děláš? A proč nejsi ve škole?"
"Sledoval jsem tě," odpověděl stručně a Joanne nevěřícně zakroutila hlavou.
"Nechápu proč."
"Joanne, už si nemusíš na nic hrát. Lucius mi všechno řekl," vysvětloval Regulus a v Joanne hrklo. Lucius tedy prozradil Regulusovi její tajemství, nejspíš z pomsty.
"Komu to ještě Lucius vyblábolil?" vykřikla Joanne a v očích ji začaly pálit slzy. Už jí bylo jasné, proč se Regulus usmíval a netvářil se tak sklíčeně, jako když ho naposledy viděla. Všechno věděl.
"Řekl to jen mě," odpověděl a Joanne si nepatrně oddychla. Přesto nezabránila jedné slze, aby jí stekla po tváři.
"Joan, mě to vůbec nevadí. Můžeš být čímkoli a já tě budu mít pořád stejně rád," zašeptal Regulus a setřel jí slzu z tváře.
"Ne!" Joanne ucukla. "To nejde, Regulusi. Navíc, ty jsi smrtijed!"
Regulus se zarazil. "Ty mi to nikdy neodpustíš že?" Joanne jen zavrtěla hlavou a do očí se jí draly další slzy.
"Ráda bych, ale nemůžu."
"Opravdu ne?" Regulus se k ní ještě víc přiblížil a pohlédl jí do uslzených očí.
"Já nevím." Joanne byla tak omámená, že už si nebyla jistá ničím.
"Prosím."
"Jak…jak jsi věděl, že jsem se tu ubytovala?" zeptala se Joanne, aby Reguluse přinutila mluvit o něčem jiném. Zjevně to vyšlo, protože Regulus se odtáhl a ušklíbl se.
"Napadlo mě, že budeš tady. A když mi ten hostinský řekl, že se zde ubytovala nějaká Joanne Blacková, bylo mi všechno jasné." Joanne najednou cítila, jak se jí do tváří hrne krev.
"Měla jsem si změnit i jméno," šeptla a Regulus se rozesmál.
"To rozhodně. Ale nevysvětlila jsi, proč zrovna tohle příjmení."
"Já nevím," pokrčila rameny Joanne a v duchu přemítala, že to možná bylo v souvislosti s Regulusem.
"Nebylo to náhodou kvůli mně?" zazubil se Regulus.
"Možná."
"No tak, Joan, já nejsem takový, jak si možná myslíš," začal zase Regulus a Joanne vzdychla.
"Já vím, ale přesto…"
"Joanne, jsme na tom skoro podobně," skočil jí do řeči.
"A já nezabíjím nevinné lidi," dodal ještě a Joanne povytáhla obočí.
"Opravdu ne?"
"Opravdu ne. Myslím, že ty jsi tu jediná, kdo zabíjí nevinné tvory."
"Nemluv o tom!" okřikla ho Joanne, ale nic víc říct už nestihla, protože ji Regulus políbil. Byla tak překvapená, že se ani nestačila nijak bránit. Místo toho mu začala polibek oplácet a v tu chvíli nemyslela už na nic jiného.


 


Komentáře

1 Nat Nat | Web | 1. září 2009 v 19:37 | Reagovat

moc hezke!!!!!!!! rychle dalsi kapcu!

2 luckily luckily | Web | 3. září 2009 v 22:58 | Reagovat

no páni..:-) super..:-) moc se mi to líbilo..:-) a ten konec úžasný!

3 Anias Anias | Web | 4. září 2009 v 21:33 | Reagovat

dokonalost sma, i když se nám to malinko zamotává,ale doufám že přijde brzy další kapitolka.. těším se  a Regulus vypada jako docela solidni chlapik az na to že je blázen smrtijed

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama